Dita Pecháčková: Miluju sladké a neumím udělat lasagne

Vystudovala práva, pracovala v Hollywoodu, dělala šéfredaktorka časopisu Apetit. Letos na jaře vydala Dita Pecháčková tak úspěšnou kuchařku, že se vydavatel rozhodl teď na podzim pro druhý dotisk. Jak ji pozlobily koblihy, že neodolá sladkému a co si myslí o fastfoodech, prozradila při své brněnské autogramiádě.

Zdroj: www.ditap.cz

Vaše kuchařka vychází už v druhém výtisku, proč si myslíte, že má u lidí takový úspěch?

To bych taky ráda věděla. Sice jsem v úspěch samozřejmě věřila, ale stejně mě překvapil. Myslím si, že je to dané hodně tím, že jsou mezi recepty vložené moje osobní příběhy. Lidem jsou blízké, podobné věci zažívají a znají všichni. A pak doufám, že je na celé kuchařce znát, že jsem ji dělala co nejpoctivěji. Jsem moc ráda, že to lidé poznali.

Kde hledáte nápady na nové recepty?

Některé rodinné mám už dlouho, ale těch moc není. Většinou chci cíleně recept na nějaké jídlo, třeba lasagne. Na internetu a v kuchařkách si najdu všechny možné recepty na lasagne, vytřídím je a zbudou mi tak tři. Z těch pak sestavím jeden dokonalý, který uvařím a případně ještě dodělám.

Jak poznáte, že je recept dobrý?

Mám s jídlem spoustu zkušeností, prakticky v informacích o vaření ležím celý den v práci. Už dokážu odhadnout, jak to bude chutnat a co je potřeba na receptu změnit. Zajímavé je, že nejtěžší je najít recept na ty nejobyčejnější jídla. Třeba narazit na pořádný návod, jak uvařit krupicovou kaši je někdy těžší, než najít takové ty komplikované a vymazlené recepty.

Dělala jste některé recepty do kuchařky úplně poprvé?

Ano a některé situace díky tomu byly fakt vtipné. Třeba s koblihami. V rodině jsme je normálně dělali, ale já to sama nikdy nezkoušela. Při focení do kuchařky šlo všechno v takovém běhu, že zrovna koblihy jsem nestihla zkusit dopředu. Takže jsem začala ty koblihy dělat na té chalupě v tom chaosu, kde už jsme byli všichni týden v totální kocovině a do toho ty koblihy. Začaly se mi v oleji točit a pořád byly na jedné straně a nešly otočit. Všichni jsme u nich stáli a přidržovali je vidličkami obrácené.

Jak to nakonec dopadlo?

Samozřejmě jsme to neodhadli. Takže na fotce v kuchařce jsou koblihy ve skutečnosti jen jako kulisa, za nimi už nic není. A uvnitř jsou všechny syrové. Ale o to víc jsem se na ten recept pak zaměřila a zkoumala, jestli je dělat zprudka, v jak hlubokém oleji a jak udělat to kolečko uprostřed. V kuchařce už je recept v naprostém pořádku.

Každá žena má něco, co se jí prostě nedaří uvařit. Máte i vy nějaké takové jídlo?

U mě to jsou lasagne a bramboráky. Já jídlo, které napoprvé nezvládnu, znovu nedělám. Protože každé zvládnu napoprvé. (směje se) Myslím si, že podle receptu jde udělat všechno. Ale zrovna ty bramboráky jsem měla takové řídké, přilepovaly se mi a nešly otočit. Takže jsem je potom léta nedělala. Teď už je umím. Ale s lasagnemi mám problém pořád. Prostě je neumím dokonale, asi to chce čas.

Máte při vaření nějaký speciální rituál?

Vždycky si vezmu zástěru. A ráda vařím sama. Když dělám rodinné večeře, tak se všichni nabízejí, že přijdou pomoct. Oni sice pomůžou, protože všichni vařit umějí, ale mě to úplně rozhodí.  Ztratím kontrolu nad tím, co se kam dalo a co se kde dělá a nemůžu všemu věnovat plnou pozornost, to mi hrozně vadí.

Kterému jídlu nikdy neodoláte?

Sladkostem. Slané jídlo potřebuju taky, aby se to vykompenzovalo, ale bez sladkého nemůžu žít. Mívám období, kdy můžu sladké pořád. Miluju krémové dorty. Ale čokoládu můžu taky.

Na svých internetových stránkách píšete, že jste se narodila bez chuti k jídlu, co to znamená?

V naší rodině se traduje, že jsem jako malá nechtěla vůbec jíst. Prý bylo vždycky hrozné peklo mě nakrmit. Táta se kvůli tomu dokonce stavěl na hlavu. Dělal stojky, aby mě zaujal a mamka mě nenápadně krmila. Ale já si to moc nepamatuju.

Studovala jste práva, od kterých jste utekla k filmové produkci. Jak se tohle stane?

Práva jsem studovala, protože jsem neměla moc rozmyšlené, co bych chtěla dělat jiného. Říkala jsem si, že tím nic nezkazím. Občas mě to i bavilo. Vysoká škola nezabere moc času, ale zase nemusíte dělat nic jiného, protože přece studujete. Takže já jsem nedělala vůbec nic. Nechodila jsem do školy, jen jsem ležela u televize a tloustla. Byla jsem nešťastná. Takže jsem po čtyřech letech usoudila, že je toho už dost a na školu jsem se vykašlala.

A jak vás napadlo jít k filmu?

Když jsem se rozhodla, že studovat dál nechci, neznamenalo to, že bych měla nějaký plán. Takže jsem zase čekala, co přijde. Můj tehdejší přítel Mike dělal u filmu a díky němu jsem se dostala k jedné americké filmové produkci. Pracovala jsem jako asistentka ve speciálních efektech. Byla to velká zábava, ale šlo jen o jeden film.

Vaše další kariérní volba padla žurnalistickým směrem, není to trošku skok?

Pro mě byla novinařina něco běžného a přirozeného. Moje máma je novinářka, sestra je kromě jiného vystudovaná novinářka a její přítel v té době také pracoval v redakci. O té profesi jsem slýchala od dětství, máma svou prací hrozně žila.

Kde jste sbírala novinářské zkušenosti?

Krátce jsem pracovala jako redaktorka v tehdy začínajícím iDnes.cz. Bylo to docela vtipné, protože tenkrát jsem moc neuměla s počítačem. Co je internet jsem zjistila až den před nástupem do redakce. Nejzákladnější dovednosti jsem se tam ale naučila a to stačilo.

Pak jste začala psát o jídle. Změnilo se něco?

Po práci v iDnes.cz jsem už skoro vždycky dělala šéfredaktorku. Já jsem vlastně nikdy nechtěla psát, daleko víc mě baví organizovat a vymýšlet ty věci kolem. Já se ani nepovažuju za novinářku.

Co kromě organizování vás bavilo na práci v časopisu Apetit?

Bylo to pro mě hrozně fascinující období, postupně jsem se všechno učila a dozvídala. Bylo hezké vidět, že i když jsem s takovou prací neměla žádnou zkušenost, tak mi to prostě šlo. Apetit byl vlastně první časopis o jídle, který začal v Čechách vycházet, a já jsem hrozně chtěla, aby byl svou kvalitou srovnatelný s těmi zahraničními. Taky tam byl úžasný tým lidí. Všechno tam bylo těžké, ale bombastické.

Šla byste se najíst do fastfoodu?

No jasně. Dřív jsem tam chodila často. Když jsem měla kocovinu, tak nebylo nic lepšího, než jít se do McDonaldu najíst. Teď už ale nepiju, dlouho jsem tam nebyla. Zjistila jsem, že je to nechutné. Chutnalo mi to jen díky kocovině. Fakt se to nedá jíst, je to jako papír, úplně bez chuti. Fastfoody neodsuzuju, je to hnusné, ale občas tam zajdu. Mám tam ráda zmrzlinu.

Jak dlouho budeme čekat na další kuchařku?

Plán byl začít na jaře fotit, ale do toho se namotalo tolik jiných věcí, že to asi bude muset počkat. Ještě není ta chvíle, já potřebuju mít v hlavě všechno srovnané a to prostě ještě nemám. Většinou nechávám věcem volný průběh a ony si samy řeknou, kdy je jejich čas.